Našli jsme ji loni v předvečer Štědrého dne pod osamělým smrkem v bílovických lesích. Šli jsme hledat vánoční stromek, maličkou, drobnou jedličku pro dvě velké stárnoucí děti, jichž duše nestárnou svou láskou. Bylo pozdě. V malé dědině se již rozžíhala světla, protože se všady pilně uklízelo před svátky, soumrak hluboký, teskný, rozléval se hlubokým údolím, svahy dlouhých strání, hluboké lesy, vše se černalo tmou, řeka temná, černá, tlumeně hučela, jak by hovořila s mrazivým větrem.
(Podle Rudolfa Těsnohlídka: Pod vánočním stromem)
 

Vidím rosu ranní na louce líně ležeti. Nikam se jí nechce, leží dál líně a nikam se nepohne. Nikdo si jí nevšímá, alespoň té co leží na dně, až u země. Ta leží tam, nikým nevšímaje vlastním osudem jde a nikdo ji nezastaví.

V trávě leží rosa ranní, nikoho nezajímá a zároveň všechny. Všichni po ní jdou a pomalu ji utlačují, bránit se nemůže, ta vespod se neubrání ani tomu nejmenšímu útoku. Vlastnímu osudu vydána jest bude, ale co na ní čeká to zatím nevíme. Cítím jenom, že nic dobré se nestane.

Procházíš rosou maličkou, divíš se, že studí tebe. Chceš se ji zbavit, protože studění vadí ti. Vyčítáš jí, že se takto brání. Pomalu ji utlačuješ více a víc si žádáš, již je na tom hůře, pomalu, ale sladce vzlyká a ty ten pláč neslyšíš jako by nebyl.

Najednou uposlechneš volání, duše se bouří. Rosa vzlyká, ty nevíš, zda ji utišit či ji nechat být. Pohlédneš na ní a pochopíš, že důležitá je. S důležitým výrazem pohlédneš na ni jiným pohledem, chápeš důležitost, ale bojíš se postavit se za ní. Zdá se, že pozdě je a nic ji nepomůže.

Rosa zdá se mi krásná, ale je pozdě, mohl jsi ji pomoci. Kvůli kráse ji zničí, pomalu umírajícně bude křičet. Cítíš, že jsi to někde zažil. Uvidíš jak domy hoří, nahmatáš těla mrtvých, cítíš potoky krve. Je pozdě, špatné rozhodnutí udělal jsi, už si jenom říkáš, zda jsi zlý. To už ti neřeknu, ani neprozradím, nechám tě pomalu trpět. Budeš vědět, za co padla a co to pro nás znamená.