Křoví houštiny trochu zašustilo a Otec vlk se přikrčil na zadních tlapách ke skoku. Pak, kdybyste to byli pozorovali, byli byste uviděli nejpodivnější věc na světě - jak se vlk dovede zarazit uprostřed skoku. Vyskočil, dříve než mohl rozeznat, nač skáče, a pak se snažil zastavit skok. Vyšlo z toho to, že vyletěl kolmo do vzduchu do výše půl druhého metru a dopadl zpět téměř na místo, z kterého skočil.
     „Člověk!“ vyštěkl. „Lidské mládě! Podívej se!“
     Přímo před ním, držíc se nízké větve, stálo nahé opálené dítě - nejroztomilejší drobeček s důlky ve tvářích, jaký kdy přišel v noci k vlčímu doupěti. Podívalo se Otci vlkovi přímo do očí a zasmálo se.
     „Tohle že je lidské mládě?“ ptala se Matka vlčice. „Přines mi je sem, já jsem ještě nikdy žádné neviděla.“
     Vlk, zvyklý přenášet vlastní mláďata, dovede v tlamě podržet vejce a nerozbít je. A tak, třebaže Otec vlk sevřel čelistmi zádíčka dítěte, přece jen se ho nedotkl ani jediným zubem, když je přenášel k vlastním mláďatům.
     „Jak je malé! Jak je holé a - jak odvážné!“ řekla Matka.
     Dítě si odvážně razilo cestu mezi vlčaty, aby se dostalo do teplého úkrytu k vlčici. „Koukejme se, ono saje s druhými. Tak, tak, tohle je lidské mládě! Nu, byla vůbec kdy nějaká vlčice, která by se mohla pochlubit, že měla mezi svými vlčaty lidské mládě?“
     „Slyšel jsem tu a tam o podobné věci, ale ne v naší smečce a ne za našich časů,“ řekl Otec vlk. „Je docela bez chlupů a mohl bych je zabít jediným úderem své tlapy. Ale podívej se, ono se na mne dívá a nebojí se.“
     Měsíční světlo, pronikající otvorem sluje, bylo náhle zakryto, neboť velká hranatá hlava Šér Chánova vnikla do vchodu. Tabakí stál za ním a skučel:
     „Sem vešlo, můj pane a vládce!“
     „Šér Chán nám prokazuje velikou čest,“ řekl Otec vlk, ale jeho oči byly plny zloby. „Co si Šér Chán přeje?“
     „Svou kořist. Lidské mládě šlo touhle cestou,“ řekl Šér Chán. „Jeho rodiče utekli. Dej mi je.“
     Šér Chán předtím skočil do táborového ohně dřevorubců a teď zuřil bolestí, kterou mu působila spálená tlapa. Ale Otec vlk dobře věděl, že otvor doupěte je příliš úzký, takže se tygr nemůže protáhnout dovnitř. I tam, kde teď Šér Chán stál, měl ramena a přední tlapy stísněny tak, jako by byl asi sevřen člověk, kterého by napadlo potýkat se s někým v sudu.
     „Vlci jsou svobodný národ,“ řekl Otec vlk. „A přijímají rozkazy jen od vůdce smečky, a ne od nějakého pruhovaného zabíječe dobytka. Lidské mládě je naše a budeme-li chtít, zabijeme je sami.“
     „Vy můžete chtít, ale taky nemusíte! Kdopak tu mluví o jakém chtění. U vola, kterého jsem rozsápal, snad si nemyslíš, že tady budu stát a čumět do tvého psího pelechu na to, co mi podle práva patří? Jsem to já, Šér Chán, kdo mluví!“
     Tygrův řev naplňoval jeskyni hromovým burácením. Matka vlčice setřásla ze sebe mláďata a vyskočila kupředu. Její oči v temnotě blýskaly jako dva zelené měsíce a upíraly se do sršícího zraku Šér Chánova.
     „A jsem to já, Rákšas (Démon), kdo ti odpovídá. Lidské mládě je moje, rozumíš? Moje! Nebude zabito. Bude běhat se smečkou a lovit s ní a nakonec, podívej se, ty lovče malých nahých dětí, ty žabožroute, ty zabíječi ryb - nakonec bude lovit tebe! A teď hajdy odtud, nebo se vrátíš ke své matce, ty popálená bestie džungle, ještě chromější, než jsi přišel na svět! Jdi!“
     Otec vlk zvedl udivený zrak. Už skoro zapomněl na ty časy, kdy si dobyl Matky vlčice řádným bojem s pěti jinými vlky, když ještě běhala se smečkou a nebyla zvána Démonem jenom ze zdvořilosti. Šér Chán se mohl utkat s Otcem vlkem, ale nemohl se postavit na odpor Matce vlčici, neboť dobře věděl, že v místě, kde teď stál, měla ona všechny výhody na své straně a že by bojovala na smrt. Proto tedy stáhl zpět svou obrovskou hlavu, a když se uvolnil, zařval:
     „Každý pes štěká ve vlastní boudě! Uvidíme, co řekne smečka tomuhle piplání lidských mláďat! Mládě je mé a nakonec se přece jen dostane do mých zubů, vy zloději s huňatými ocasy!“
     Matka vlčice se vrhla prudce oddychujíc zase ke svým mláďatům. Otec vlk jí řekl rozvážně:
     „V tomhle má Šér Chán hodně pravdy. Mládě musíme ukázat smečce. Chceš si je opravdu ponechat, Matko?“
     „Nechám si je!“ vydechla. „Přišlo sem nahé, v noci, samo a úplně vyhládlé. A přece se nebálo! Podívej se, už odstrčilo jedno z mých vlčat docela stranou. A ten chromý řezník by je byl zabil a pak utekl, zatímco by nám tady zdejší vesničané ze msty prošťourali všechna doupata! Zda si je nechám? To se ví, že si je nechám. Jen lež tiše, malý pulče! Ó ty Mauglí - neboť nazvu tě Mauglím, Žábou - přijde jednou den, kdy ty budeš lovit Šér Chána, jako on dnes lovil tebe.“

     VÍTĚZ
     Mauglího plán byl celkem jednoduchý. Nechtěl nic jiného než dostat se velkým obloukem nahoru do vyschlého ramena, pak hnát býky jeho hlubokým korytem dolů a sevřít Šér Chána mezi stádo býků a stádo krav. Věděl dobře, že tygr po vydatném jídle a pití nebude schopen bojovat nebo šplhat nahoru po srázném úbočí rokliny. Uklidňoval teď voláním buvoly a Akéla zůstal až docela vzadu, popoháněje opozdilce mírným vrčením.
     Byla to dlouhá, velmi dlouhá oklika, protože se nechtěli dostat příliš blízko k ramenu, aby je Šér Chán předčasně nezvětřil a nebyl varován. Konečně Mauglí zatočil zpěněné stádo na travnatém palouku, kdy už začínalo rameno, prudce se svažující dolů hlubokou úžlabinou. Z palouku bylo vidět přes vrcholky stromů dolů na pláň, ale Mauglí se díval někam jinam. Prohlížel si úbočí rokliny a s velkým uspokojením zjišťoval, že jsou velmi strmá a že divoká réva a břečťan, které přes ně visí dolů, neudrží těžkého tygra, kdyby se na nich chtěl zachytit.
     „Nech je vydechnout, Akélo“, řekl Mauglí, vztyčiv ruku. „Ještě ho nezvětřili. Nech je vydechnout. Musím říci Šér Chánovi, kdo přichází. Máme ho v pasti.“ Dal si ruce k ústům a zavolal dolů roklinou - bylo to skoro jako volání tunelem - a ozvěna se nesla od skály ke skále.
     Za hodnou chvíli se ozvalo táhlé, ospalé zavrčení dobře nažraného tygra, který se právě probudil.
     „Kdo volá?“ řekl Šér Chán a nádherný páv zatřepal křídly a s vřískáním se vznesl z rokliny.
     „Já, Mauglí! Je na čase, aby ses odebral na Skálu porad, ty zloději dobytka!... Žeň je rychle dolů, Akélo! Dolů, Rámo, dolů!“
     Stádo se na okamžik zarazilo na okraji svahu, ale Akéla zavyl ze všech sil svůj lovecký pokřik a býci se jeden za druhým překulili dolů, jako když parníky sklouznou přes hřeben vysoké vlny, a hnali se úžlabinou, metajíce na všechny strany písek a kamení. A když se dalo stádo do pohybu, nic už je nemohlo zastavit. Než urazili kus cesty úžlabinou, Ráma zvětřil Šér Chána a zabučel.
     „Aha!“ řekl Mauglí na jeho hřbetě. „Ted víš, oč jde!“
     A divoký proud černých rohů, zpěněných tlam a vyvalených očí se řítil dolů roklí jako valouny při povodni. Slabší buvoli byli vytlačení k úbočím, kde se namáhavě prodírali změtí popínavých rostlin. Všichni věděli, co teď nastane - drtivý útok buvolího stáda, kterému žádný tygr nemůže odolat. Šér Chán slyšel hřmění kopyt, zvedl se a nemotorně klusal dolů roklinou, pátravě se rozhlížeje po obou stranách, kudy by mohl vyklouznout. Ale obě úbočí byla strmá, a tak nezbývalo než běžet neustále kupředu. Pohyboval se ztěžka, protože se moc nažral a napil, a byl odhodlán udělat cokoli na světě, jenom ne bojovat. Už zašplouchala voda, jak se stádo vřítilo do louže, kterou před chvílí opustil, a zběsilé řvaní býků se úzkou roklinou jen rozléhalo.
     A teď Mauglí uslyšel, jak zdola odpovídají hučením krávy. Zahlédl Šér Chána, který se otočil a běžel zpátky (tygr věděl, že dojde-li k nejhoršímu, bude pro něho vždycky lépe srazit se s býky než s kravami), a vtom už Ráma poskočil, klopýtl, šlapal přes něco měkkého a hnal se dál, postrkován zezadu ostatními býky, až se s nimi v plném trysku vklínil do druhého stáda. Prudkým nárazem byli slabší buvoli úplně vyzvednuti do výše. Srážka byla tak mohutná, že vynesla obě stáda za divokého trkání, dupání a supění na širou pláň.
     Mauglí si vyčíhal vhodnou chvíli, sjel dolů z Rámova krku a vpravo vlevo rozdával rány svou bambusovou holí. „Rychle, Akélo, rychle! Rozežeň je, nebo se pustí do sebe! Žeň je odtud, Akélo! Haj, Rámo! Haj! haj! haj! Děti moje! Pomalu, jen pomalu, teď už se nic neděje... Už je po všem.“
     Akéla a Šedivý bratr běhali sem tam, kousali buvoly do nohou a rozháněli stádo. To se ještě jednou zatočilo a chtělo se útokem hnát zpátky do úžlabiny, ale Mauglímu se podařilo obrátit Rámu a ostatní ho pak následovali do bažin.
     Šér Chán už nepotřeboval, aby ho ještě jednou podupali. Byl mrtev a supové se už k němu sletovali.
     „Bratři, to byla psí smrt,“ řekl Mauglí a sáhl po noži, který stále nosil v pochvě na krku od té doby, co žil mezi lidmi. „Ale on by byl stejně nikdy nebojoval. Jeho kůže se bude dobře vyjímat na Skále porad. Musíme se dát rychle do práce!“
     Chlapce vychovaného mezi lidmi by ani ve snu nenapadlo, že by mohl sám stáhnout kůži z tygra tři metry dlouhého, ale Mauglí věděl lépe než kdokoliv jiný, jak je kůže zvířat přirostlá a jak se dá snadno stáhnout. Ale byla to krušná práce a Mauglí se s tím mořil celou hodinu, přiřezával nožem, tahal a supěl, zatímco oba vlci s vyplazenými jazyky přihlíželi nebo mu pomáhali tahat kůži, jak jim poručil.