zpět
 

Rudo Moric - Křtiny

     Přečteme si ukázku z čítanky pro 9. ročník, ale ne celou, jen stranu 44. Zde se zeptáme žáků, zda by si uměli poradit v podobné situaci. Pokud odpoví kladně, odložíme čítanku a pustíme se do řešení našeho úkolu. Žáky rozdělíme na dvě skupiny, kmotři bývají obvykle dva a každá kmotra vymyslí co nejvíce jmen začínajících na M. Úkol časově omezíme.
     Kmotra při křtu přinese kmotřenci dar, nyní tedy skupiny sepíší vhodné dary pro takového medvěda.
     Skupiny si svá jména a návrhy darů vymění. Nyní mají za úkol vybrat si z návrhů jedno jméno a jeden dar pro naše medvídě.
     Křtiny předvede každá skupina zvlášť. Pokusí se o sehrání, rozdělí si role.
     Na závěr dočteme ukázku z čítanky a můžeme zhodnotit, jak se lišilo naše řešení od autorova.

     Křtiny
 
     Zazvonil telefon. Prý ze zoologické zahrady. Kdo všechno už nevolá, pomyslel jsem si a ptám se: „Co byste si přáli?“
     „Chceme vás poprosit...“
     „Tak poproste,“ pobízím ženský, nebo přesněji dívčí, hlásek.
     „Zkřížili jsme himálajského medvěda se sibiřským a vyšlo to,“ povídá hlásek.
     „To vám gratuluju,“ snažím se usmívat do telefonu. „Ale co já s tím mám společného?“
     „Právě že máte.“ „Propánakrále!“ „Narodila se dvě krásná mláďata. Takové křížení se ještě nepovedlo v žádné zoologické zahradě.“ „Vážně?“
     „Vážně... Chceme je pokřtít, dát jim jména... a vy byste měl jít jednomu z nich za kmotra.“
     Konečně vím, na čem jsem.
     „Přišel byste v sobotu odpoledne. Ve tři.“
     Co jsem měl dělat? Odmítnout? Slíbil jsem. Ještě jsem dodal, že to považuji za čest.
     „A vymyslete mu jméno,“ prosí hlásek dál.
     „Je to jedno jaké?“
     „Vůbec ne... Není to přece žádné obyčejné medvídě. Otec se jmenuje Mumu, matka také začíná na em, podle rodokmenu by měl i tenhle potomek dostat jméno, které začíná na em.“
     „V pořádku, bude na em.“ - konec str. 44

     A začal jsem se připravovat na křtiny. Přiznám se, že na takových jsem ještě nebyl. Co si mám vzít na sebe? Šaty bych měl, ale kabát je už řádně špinavý. Zaskočil jsem do čistírny. Do rychločistírny. V sobotu ráno si pro něj přijdu. „V sobotu neděláme,“ povídá mi žena za pultem.
     „Tak v pátek odpoledne,“ odhodlám se, i když na pátek mám důležitý program. Ale co, zruším schůzku a bude to. Dohodli jsme se na pátek odpoledne.
     A co dar? Kmotřenec by měl dostat nějaký dar. Ale čím se dá podarovat medvídě? Lámu si hlavu, přemýšlím a v jednom kuse mi vychází, že nejlepší bude sklenice medu. Koupil jsem tedy sklenici nejvoňavějšího medu.
     Potom přišla sobota. Před třetí jsem uháněl do ZOO. U brány už na mě čekala kolegyně, spisovatelka. „Ty jdeš taky za kmotru?“
     „No ovšem... A jméno máš?“ ptá se. „Na jméno jsem zapomněl!“
     „Tak honem přemýšlej. Já už mám, ale neřeknu ti ho.“ A tak jsem honem, honem přemýšlel. Netrvalo dlouho, ředitel nás ještě ani nestačil přivítat, a už jsem jméno měl. Monarcha. Podle medvědího hrdiny slavné knížky. Docela se mi zalíbilo, ale kmotře jsem ho neprozradil. Ať pukne závistí!
     Přivítalo nás plno dětí a uprostřed toho houfu dva mládenci v bílých pláštích s medvíďaty na rukou.
     „Kmotři už jsou tu,“ oznámil ředitel zoologické zahrady slavnostně. „Můžeme začít.“
     Položili nám medvíďata do náruče. Můj kmotřenec, rošťák jeden, mě hned začal olizovat po bradě, po tvářích a samozřejmě na rukou. Nechal jsem ho. Při slavnosti musí být člověk trpělivý.
     Potom odněkud zazněla hudba. Veselá, jak to na křtinách má být. A když zase nastalo ticho, nejdřív kmotra a pak já jsme vyslovili to tajemství. Jména.
     „Monarcha.“ Všichni vykřikli. Aby ne, takové slavné jméno! Děti začaly tleskat a kmotra se začervenala, protože sama vymyslela mnohem obyčejnější jméno: Mája.
     Zdálo se, že tím křtiny skončily. Ale kdepak. V kapse mám sklenici medu, dárek pro kmotřence. Zase kmotru trumfnu.
     Vyndám sklenici a medvídě se vrtí, jako by cítilo vůni té dobroty. Sundám víčko a nabídnu Monarchovi. Papej, maličký, abys věděl, jakého máš skvělého kmotra. Medvídě se vrhlo na sklenici. Čumáčkem i tlapkami. Labužnicky se olizuje a lepkavými tlapkami rovnou na mě. Vlastně na můj čerstvě vyčištěný kabát. A pak zase jazykem po bradě a po tvářích. To bych konečně ještě snesl, ale co můj kabát? Ten kdyby nechalo to štěně na pokoji. No, nenechalo, pořádně mi ho zapatlalo. Takové lízance jsem na něm ještě neměl.
     Děti se bavily a křičely na medvídě: „Jenom papej, Monarcho! Ještě, ještě!“
     A Monarcha se nedal dvakrát pobízet. Strkal do sklenice čumáček, po čumáčku tlapky a tlapkami se otíral o můj kabát. Za chvíli jsem vypadal strašně. Kmotra se škodolibě usmívala a jistě si gratulovala, že na takový nápad nepřišla. Ten její kožich by vypadal!
     Hned v pondělí jsem znova odnesl kabát do rychločistírny. Žena za pultem na mě vyvalila oči. Pamatovala si mě. Jistě si myslela: Co je to za nemehlo, že musí ustavičně chodit do čistírny?

 
  © 2003 - 2006 kamizdat Všechna práva vyhrazena. nahoru